Tak jsem zjistil, že můj ex si s Romanem nic nezačal. Docela se mi ulevilo. A zjistil jsem to od Romana, který se mi minulý týden ozval, jestli nezajdu na kafe. Na Břevnov. Takže vlastně jenom kousek za Prahu.
Ukázalo se, že se s mým bejvalým sešel jenom proto, aby si ověřil zvěsti o tom, že jsme se rozešli. Nicméně od první chvíle, co jsme spolu usedli ke stolu, vypadal nervózně. Nebo jako když se mu chce blejt. Nějak neumím rozeznat emoce od tělesných potřeb.
“Hele, Milane, rovnou k věci. Já už jsem si od loňský Pride myslel na tebe. A teď, když jste se rozešli, no… Můžeme tohle brát jako rande?” vytasil hned potom, co jsme probrali počasí a vyměnili si názory na to, proč se vlastně bude rušit Stage.
Nad tím jsme se mimochodem shodli, že jelikož do Stage chodily pařit ve velkým čtyřicetiletý buzny, hrozí po zrušení tohoto buzince, že se přesunou do Friends, kde zvednou věkový průměr tak na 17.
Což je smutný.
Ale ještě smutnější je, že mě ta zpráva od Romana vůbec nepotěšila. Moc dobře vím, že jsem si na něj taky myslel a že mě sralo, že zrovna on by si měl něco začít s mým ex, a že mi vždycky připadal dost pěknej a fajn a že… Ale prostě jsem člověk, kterýho okamžitě opustí zájem, jakmile se dozví, že už má vlastně vyhráno.
V takovou chvíli mi sepne kritický režim. Romanovi se najednou zvětšily mezery mezi zuby, rozšířily nosní dírky a jeho účes zničehonic začal nápadně připomínat mullet.
“No, uvidíme,” zahrál jsem to do outu. Načež se Roman upřímně usmál.
Jeho úsměv přestal být roztomile rošťácký, barva jeho očí už nebyla kaštanově hnědá, ale začala připomínat barbecue omáčku z KFC, a triko se mu zvětšilo tak o tři čísla, protože mu absolutně přestalo sedět.
“Jak se ti vlastně líbí v práci?” zeptal se hned, aby přerušil hloupý ticho, který jsem způsobil tím, že jsem se ani nepokusil svou odpověď nějak rozvinout.
S jeho otázkou mu ale na obličeji vyrazilo akné, který si pamatuju z pohledu do zrcadla na záchodech svojí střední školy, jeho sykavky začaly znít, jako kdyby se pokoušel napodobit výslovnost nějakého jazyku, který vznikne zkřížením němčiny a nizozemštiny, a v jeho strništi se objevily vousy zkroucený jak nedovařený špagety.
“Je to dobrý,” odpověděl jsem suše, zatímco jsem jen zíral, jaká změna se přede mnou odehrává.
Naštěstí jsem byl tak stručnej, že jsem si za tu dobu stihl všimnou jenom toho, že má Roman levé oko asi o půl milimetru níž než pravé, a představil jsem si, jak ho učím držet hlavu správně nakloněnou, aby si někdo týhle nepřehlednutelný anomálie náhodou nevšiml.
Tak to trvalo ještě asi dvacet minut. Z Romana se za tu dobu stala příšerná stvůra. Rozhodl jsem se tedy, že tohle radši půjdu vyspat, a tak jsem se vymluvil na bolest hlavy s tím, že mu určitě zavolám a někdy zajdeme někam na dýl.
Vidina další schůzky ho potěšila natolik, že jsem začal mít chuť mu dát přes hlavu papírovej sáček. Na místo toho jsem se ale raději rozhodl, že se doma ožeru, abych tyhlety sračky dostal z hlavy.
Když jsme zaplatili a já si ještě skočil na záchod, přišel za chvíli za mnou a postavil se k vedlejší mušli. I když mi zcela evidentně očumoval péro, neutrousil žádnou poznámku, ani se nepokusil si sáhnout. Je to romantik.
A já skončím sám. Začnu pěstovat za oknem muškáty a koupím si kočku. Nebo šest.
PB