Byl jsem v Ústí. Ústí smrdí. A smrdělo ten den přesně tak, jako když jsem sem před třemi roky dojížděl za jedním mladým učitelem z UJEPu, neboli z UJEBu, jak jsme říkali, protože jsem za ním jezdil šukat. Tenkrát mi to ještě přišlo vtipný.
Cestoval jsem bez lístku, takže jsem docela doufal, že narazím na mladého revizora, na kterého pomocí svých štěněčích očí zapůsobím natolik, že mě nevyhodí v Lovosicích za jízdy.
Kecám, štěněčí pohled neumím. Ale byl by mi stejně k hovnu, protože do kupéčka vrazila a jízdenky žadonila stará vrásčitá babka. Naštěstí ji poměrně dojala moje historka o tom, jak jsem utíkal ze školy, abych stihl alespoň poslední minuty oslavy narozenin svého nemocného bratříčka, až jsem si nestihl koupit lístek. Takže jsem nakonec nedostal ani pokutu a prodala mi zpáteční do Ústí s nějakou nevýznamnou přirážkou.
Bohužel to dojalo i asi padesátiletého chlápka, který seděl na proti mě. Začal se mě vyptávat na brášku a u toho se mi nenápadně dívat do rozkroku. Po pěti minutách se mi ho díkybohu podařilo umlčet tak, že jsem si nasadil sluchátka a předstíral studium. Měl jsem s sebou z nějakého důvodu jenom katalog IKEA takže to pravděpodobně nepůsobilo moc přesvědčivě.
V Ústí jsem vylezl před nádražní budovu a vdechl kus severočeského vzduchu. Pro zlepšení chuti jsem si ještě zapálil a vydal se hledat nějakou kavárnu, kde bych strávil tu zhruba hodinu, než mi pojede něco slušnýho zpátky do Prahy.
V cukrárně/kavárně/mléčném baru, nebo kde jsem to vlastně byl, měli výběr, přesně jak tady uvádím:
Turek 18 Kč
Nescafé s mlíčkem 23 Kč
Expresso 30 Kč
Kapučíno 38 Kč
Dal jsem si “kapučíno”. Jak jsem později zjistil, znamenalo to Nescafé s poctivou desetiprocentní smetanou a plechovkovou šlehačkou navrch.
“Milane, ty vole, co ty tady?” přerušil mě něčí hlas, když jsem si zrovna fotil svůj kavárenský zážitek na Instagram. Byl to Pavel. Pavel, který mě nesbalil, Pavel, který mě vzal na rande se svými bejvalými, Pavel, kterýmu nestálo péro. “Co děláš v týhle díře?” pokračoval, když jsem nereagoval.
“Ahoj, jel jsem se podívat někam, kde dělají dobrý kafe, co ty?”
“Byl jsem se dívat na jednu lokaci poblíž.”
“Stejně zase hovno natočíš,” odvětil jsem mu. Tak, aby nemohl rozpoznat, jestli to myslím vážně, nebo s nadsázkou.
Stejným stylem jsem pochválil kapučíno servírce a vydal se s Pavlem ještě na jedno pivo do nedaleké hospody.
Vypili jsme každej tři. Vedli jsme u toho nedůležité řeči. Jako takové, že bychom měli zvážit víkendové tahy v Ústí, když to tu je, co se týče chlastání, tak levný.
Zavrhli jsme to. Ústí je hnusný a nemá žádnej buzinec.
Do Prahy jsme jeli stejným vlakem. V prázdným kupé. Už se skoro setmělo. Romantika jak z pornofilmu o kovbojích.
“Sednu si vedle tebe, jo? Nenávidím jezdit v protisměru,” oznámil mi po chvíli, co se vlak rozjel. Co jsem si pamatoval z našeho randění, tak mu jízda v protisměru nikdy nevadila. Skutečný význam jeho oznámení jsem pochopil až ve chvíli, kdy zatáhl závěsy kupé, sedl si a položil mi ruku na rozkrok…
Když vás cestou do Ústí nad Labem načape průvodčí bez jízdenky, dá se to nějak ukecat.
Když vás cestou z Ústí nad Labem načape stejná průvodčí, jak vám kouří váš kamarád v prázdném kupéčku, nepomůže vám ani platná jízdenka a vyhodí vás na nádraží v Kralupech nad Vltavou.
PB