Tak mi včera volal Pavel. Prý jestli je pravda, že jsem zase single a že mě sice už nemá na Facebooku, ale když byl s Michalem posledně na drinku, tak mu o tom říkal. A že teď si mě zase našel na iBoys, kde sice nemám vyplněný, jestli mám vztah, ale i tak… Takže to určitě musí být pravda.
No, je, to už víme. Pavel je můj bejvalej. Patří do skupiny otravnejch bejvalejch. Aby bylo jasno, buzny mají takové středisko, kde se vždycky, když se nějaká z nich rozejde, rozsvítí růžový majáček a všichni bývalí dotyčného jsou o tomto rozchodu okamžitě informováni, kdyby chtěli znovu zkusit svoje štěstí. K tomu navíc dostanou i zprávu o tom, jestli jejich ex nepřibral nebo neztratil moc vlasů. Celé tohle centrum sídlí v Teplicích. Buzny mají zvláštní smysl pro laciný humor.
Služba to je placená, ale většina gayů za to to pětikilo ročně dá. Pavel je ale socka a lůzr, takže se zprávu o mém rozchodu musel dozvědět až od Michala.
Nemám to srdce lidem zavěšovat. Sám mám z telefonování docela vítr, takže veškeré snahy o navázání telefonických rozhovorů obdivuju a podporuju.
“No. Jo. Rozešli jsme se,” zněla moje první odpověď. Mezi jednotlivými větami byly tak dlouhé pauzy, že by se do nich klidně vešel i nějaký kratší reklamní blok.
“Jéé, to mě mrzí. A máš už někoho dalšího?” snažil se Pavel předstírat soucit.
“Ne. Vlastně mi to teď docela vyhovuje.”
“Fakt? A nezašel bys na kafe.”
“Někdy určitě,” lhal jsem.
“A co teď? Jsem u tebe před barákem. Bydlíš furt tam kde posledně?”
“Eeeee, bydlím, no,” nelhal jsem. Bohužel.
“A jsi doma?”
“Jo, no,” nelhal jsem podruhé. Protože jsem debil.
“Tak pojď ven, počkám tady.”
Mrtvá babička, křeček s příušnicemi, nedostatek laku na vlasy… Mohl jsem si vymyslet STOVKY výmluv, ale já místo toho skutečně sešel dolů.
Abych to trochu objasnil, vztah s Pavlem vlastně ani nepočítám. Byli jsme spolu přesně 44 dní, což spadá pod tříměsíční zkušebku, po které se dá už mluvit o nějakém vztahu. Byl a pořád je hrozně sexy, dokonce jsem si s ním i dobře rozuměl. Po těch 44 dnech se na mě ale vysral, protože se vrátil k bejvalýmu. Sice se po měsíci znovu rozešli a Pavel dolejzal, ale to už jsem měl nějakou svoji hrdost. Kdybych ji neměl, nedovolili by mi v Termixu tancovat na pódiu, mají na to přísný regule.
“Tak kam zajdeme?” ptal se.
“Nevím, prostě pojďme, na něco narazíme.”
A tak jsme šli. Popravdě, asi hodinu. Nedokážu ještě pořádně vyhodnotit, jestli to bylo příjemný, nebo jestli jsem ještě nevystřízlivěl z víkendu. Mluvil spíš on. Já jsem tak nějak přikyvoval a vstřebával ty jeho o pravdy životě a o tom, jak změnil školu, a o tom, že Stage už není, co bejvala.
Měl pravdu, není.
Snažil jsem se našemu rozhovoru nevěnovat příliš velkou pozornost. Čerstvě rozešlé buzny jako já jsou křehké jako kondom namočený v oleji. Pod salvou emocí pak dělají kokotiny. Vrací se ke svým předchozím ex, pořizují si zvířátka a chodí na koncerty Kylie Minogue. A nejbližší evropský koncert Kylie je až v červenci někde v Dánsku a já teď fakt nemám kapitál, abych si to mohl dovolit.
Nakonec jsme tak nějak přirozeně skončili v Albertu v Palladiu, kde jsem si při té příležitosti udělal nákup na večeři. Zvažoval jsem, že uvařím pravou boloňskou omáčku a jako dezert připravím domácí tiramisu. Nakonec jsem si ale koupil dva rohlíky a deset deka turisťáku.
“Tak co, zajdeme na to kafe někde tady?” zeptal se Pavel za pokladnami.
“No, víš, já tě asi špatně pochopil s tím kafem,” odpověděl jsem a ukázal jsem mu sklenici Nescafé, kterou jsem přihodil do košíku, navzdory tomu, že instantní kafe nepiju už asi tři roky.
“Milane, ty jsi fakt kokot. Tak se ozvi, až budeš mít lepší náladu,” řekl, celkem přátelsky, a ztratil se někde mezi stánky s oříšky v čokoládě.
Měl pravdu. Jsem kokot. Protože nevím, co teď s tím instantním kafem budu dělat. Asi mu ho vnutím, až mi za dva týdny zase bude stát pod okny.
PB