“Jéé, ahoj, Milane, týjo, já už jsem si myslela, že máš dneska dovolenou. Nó, to normálně děláte v práci takhle pozdě?” překvapila mě posledně moje, ehm, kamarádka Klára, která si myslela, jak mě potěší tím, že mě doprovodí cestou z kanceláře. Efekt byl podobný, jako když se buzna snaží zpříjemnit si den lesbickým pornem.
Kláru jsem poznal někdy před rokem. Nemám tušení kdy a kde přesně. Je to známá známého, nebo ji šukal nějaký můj kamarád, nebo mě obsluhovala v KFC na Národce, nebo tak něco. Fakt už nevím. A není to vlastně ani důležitý. Podstatnější je, že bych ji radši neznal.
“No, týjo, ty už s tím svým nejsi asi půl roku, có? Nebo už dýl? Já nevím, nějak tak, vždyť na tom nezáleží, né. A už někoho máš? Na Fejsbuku nic nemáš, to já tě kontroluju přeci, od toho mě tu máš,” lišácky na mě mrkla a pokračovala, aniž bych stihl jakkoliv zareagovat: “Hele a tak, týjo, to spolu můžeme jít někam do klubu, ne? Ti tam někoho najdu, né? Já to umím i s teplejma klukamá!”
S každým dalším slovem se jí víc a víc rozklepával podbradek. Bylo to vlastně poutavé, stejně jako dokument o kapustňácích na National Geographic.
Ve svém žvanění pokračovala asi tak ještě dvacet minut, doprovodila mě pěšky i tramvají až před hlavák, kam jsem vlastně vůbec neměl namířeno, jen jsem se snažil kličkovat, aby se nedejbože nedozvěděla, kde teď bydlím.
“Nó, týjo, já ti vlastně ještě něco chtěla,” vytáhla najednou z kapsy telefon a ukázala mi něčí fotku. “Tohle je Petr. Pěknéj, có? Jakožé tě nezná, žejó, ale už jsem mu tě ukázala a móóc se mu líbíš. Nechceš s ním domluvit randé?”
Petrovi bylo asi třicet pět na hlavě měl míň vlasů než já zářezů, tvářil se, jako kdyby mu někdo právě prováděl depilaci brazilským voskem, a už z fotky bylo jasné, že bude srandovně smrdět. Odmítl jsem s tím, že teď nikoho nechci.
“Tyjó, to je škoda,” pronesla Klára zklamaně, “ale i tak vidíš, jaká jsem skvělá dohazovačka, có? Tak zajdeme dneska do Termixu, Termaxu, nebo toho novýho místo Valentina, né?”
Celkem mě překvapilo, kolik buzinců si Klára nastudovala. Asi se snažila udělat dojem, abych ji při případné návštěvě buzince nezavřel do darkroomu. Kdyby se pak snažila dostat ven a bušila by do dveří vztekle pěstí, všichni by si tam mysleli, že tam jen někdo šuká, a dál se tím nezabývali.
“Ne, hele, možná někdy jindy, ale teď chápeš, hodně projektů a tak,” snažil jsem se nemotorně vymluvit. “No. Hele, promiň, já teď musím letět. Jedu dneska navštívit babičku do Ústí, není na tom moc dobře, tak teď za ní jezdím častěji,” lhal jsem s tím, že si při nejhorším dojedu do Holešovic, abych se Kláry nějak elegantně zbavil.
“No tak jó, tak já s tebou pojedu alespoň do Holešovic, né? Týjo, cestovat po Praze vlakem je hustý, to jsem nikdy nedělala.”
Kurva!
Pak už šlo všechno další z kopce. Cestou do Holešovic mi vnutila kontakt na další tři hnusné kamarády, byl jsem donucenej jí slíbit, že NĚKDY zajdeme do gay baru, kde mi stoprocentně někoho najde, a navíc se mi ani nepovedlo na tajňáka vystoupit taky v Holešovicích, protože se rozhodla, že mi musí až do odjezdu mávat z peronu.
Takže teď sedím ve vlaku do Ústí nad Labem, píšu tohle, abyste se vy, škodolibá hovada, měla na blogu čemu zasmát, a nemám jízdenku. Doufám, že průvodčí bude alespoň nějakej pěknej buzík.
PB