Včera jsem měl rande. Nebylo to vlastně plnohodnotný rande, který by mělo potenciál dlouhodobýho vztahu nebo alespoň dobrýho sexu. Byla to schůzka, střetnutí. Něco takovýho. Nejpřesněji to vystihuje fráze, kterou jsme to celé jeden večer otevřeli: “Tak, kdy už se konečně uvidíme naživo, Milane?” Brr, Milane. Ale protistrana se jmenovala Šimon, což je ještě horší než Milan. Kdyby jednoho z nás chtěla sbalit matriční úřednice, určitě si vyrazí spíš se mnou.
Ani nevím, kde jsem k Šimonovi přišel. Je to kluk z kategorie “saved for later”. Každá buzna takovou kategorii má, alespoň si to myslím. Jsou to kluci, se kterými jste si psali několik let zpátky na iBoys, líbili se vám a protože jste byli nadržení a chtěli jste (pomyslně) masturbovat nad jejich fotkami, tak jste svolili k uzavření Facebookového přátelství.
Šimon je jeden z takových. Znám ho už asi tři roky. Takový ňouma, avšak v jeho tehdejším věku se mu to dalo tolerovat a navíc byl hrozně pěkný. Než ale stihlo dojít k nějakému kontaktu sliznic (nebo aspoň k potřesení rukou), naskočil jsem do jiného vztahu a o Šimona jsem ztratil zájem. Vlastně jsem ho už nikdy zpátky nezískal, protože za tu dobu se změnil z roztomilého zajíčka na chlápka s vizáží nastávajícího otce a vypadávajícími vlasy. Jeho nejnovější fotky na Facebooku jsem začal používat ke zcela opačnému účelu než původně – kdykoliv jsem potřeboval, aby mi rychle opadla ranní erekce.
A tak mě Šimon na začátku týdne pozval na “rande”. A protože jsem debil, tak jsem se neobtěžoval s vymýšlením žádné výmluvy.
Včera, v nastalé panice, kdy mi došlo, že se mi to celé jen nezdálo, jsem se pokusil se mu znechutit alespoň tak, že na něj budu protivný. Většinou mi to nedá moc zabrat a skoro na všechny to bezpečně zabírá.
Ne na Šimona.
“Tak co, Milane, sejdeme se teda dneska v sedm na Míráku?” napsal mi na FB Chatu.
“To je dneska? Uvidím, jak to stíhám, kdyžtak tam počkáš, ne? Do půl osmý tam snad budu.”
“Jasně, budu tam od sedmi a počkám, není problém. Kam půjdeme?”
“Hele, nejlépe do nějakého pajzlu, teď před výplatou nemám vůbec peníze.”
“To je v pohodě, zajdeme do Mlsného kocoura, kocoure. Pozvu tě.” Kocoure?!
“No, dobře, ale nebudu mít moc času, maximálně tak hodinu a kdoví, jestli vůbec. Klidně to necháme na jindy.”
“V pohodě, těším se na tebe, budu v sedm na Míráku.”
V tom jsem raději zaklapl počítač a vyběhl ven na cigáro. A pak ještě na jedno. A nebudu kecat, i na třetí. Na chvíli mě totiž napadlo, že stihnu do sedmi umřít na rakovinu plic a že to je rozhodně lepší plán než rande se Šimonem.
Nepovedlo se, cigarety už dávno nejsou takovej průser, co bejvaly. Šimona jsem potkal přesně 19:37. V 19:38 mi pak nadšeně oznámil, že už nám udělal rezervačku v nekuřácký, NEKUŘÁCKÝ, části. Museli jsme si pospíšit, protože už možná propadla.
Naštěstí už skutečně propadla. Naneštěstí v tý hospodě nikdo nebyl, tak nám dali jiný stůl. Taktéž v nekuřácké části, protože kuřácká byla zadaná pro soukromou akci. V tu chvíli jsem pochopil, že se to celé asi doopravdy mělo stát, a že je Šimon třeba ve skutečnosti hrozně sympatický a milý kluk. Rozhodl jsem se, že nebudu takový cynik a dám mu šanci.
Sympatický a milý kluk. To jsou přesně slova, kterým byste Šimona nikdy nepopsali. Nejenom, že byl neskutečně nudný, divně páchnul a pokoušel se mi během čtyřiceti minut asi šestkrát jakože omylem položit ruku na ruku. To bych celé možná ještě skousl, přetrpěl a druhý den se mu omluvil za to, že nepřeskočila jiskra.
To jsem ale nemohl udělat, protože přesně ve 20:26 se mi Šimon přiznal, že teď partnera ve skutečnosti už má, ale že mě chtěl vidět, aby mi mohl nabídnout jedno fakt výhodný životní pojištění. V tu chvíli se mu dokonce povedlo otřít svůj malíček a můj palec.
Chvíli jsem ho poslouchal, a pak jsem mu řekl, že si to rozmyslím venku na cígu. Byla zima, tak jsem se oblékl do kabátu, ve kterém jsem přišel. Venku jsem si zapálil, nasál kouř, vydechl… A vydal se na metro.
Šimon mě konec konců pozval a já si stejně už nějakou dobu chtěl pročistit seznam přátel na Facebooku.
Já vím, jsem sráč. Ale Šimon větší.
PB