Vloni v únoru se na internetu objevil Milan. Pražská buzna. Někdo z vašeho okolí. Někdo, koho dost možná znáte, někdo, kým byste se chtěli stát, někdo, koho nenávidíte, někdo, koho toužíte poznat, někdo, kým občas sami jste.
Nicméně, Milan byl fejk. Nic z toho, co jste si v uplynulých měsících přečetli, se nestalo. Sorry.
Těm bystřejším to bylo jasné už po pár článcích. Ti naivnější nepřiznají, že důvěřivě hltali každý slovo, a budou tvrdit, že jim to bylo jasné už po pár článcích.
Srabi.
Nejsem Milan
Dnes Milan zmizí. Možná už napořád. Ačkoliv vlastně nikdy neexistoval, a teď to bude znít jako děsná sračka, je tak či tak kus Milana v každý buzně, která se prochází po Malé Straně, Vinohradech i Letné. A občas i v těch z mimopražských čtvrtí, jako jsou třeba Stodůlky nebo Hostivař.
Kdyby to tak nebylo, neměl by Milan už po pár týdnech o čem psát. Jeho příběhy vznikaly z tísícovek menších, který jsem posbíral za svých sedm let života v Praze. Díky tomu jste Milanovi mohli jeho život závidět skoro rok, což je, přiznejme si, pravděpodobně déle než byl váš nejdelší fungující vztah.
Dá se říct, že za úspěch tohoto blogu můžete právě vy, kdo jste ho četli. Ovšem na rozdíl ode mě máte tu smůlu, že na něj nebudete moct balit koloušky v Termixu.
Díky. Budu jim o vás vyprávět.
JM