„Co děláš na Silvestra?“ volal mi nedávno Pavel. Ten Pavel.
„Nechceš se mnou letět do Paříže? Měl jsem tam být s Honzou, ale nakonec nemůže. Za poplatek za změnu jména na letence to je tvoje,“ dodal ještě než jsem stihl vymyslet nějakou lež o tom, jak se na Silvestra účastním nějaký bezbohý swinger párty.
Nenávidím Silvestry. Ta logika toho, že se musíte v jeden den vožrat na mraky, když je všude lidí jak sraček, mi nedává smysl, takže už pátou sezónu se na přelomu roků vožírám doma se svými partnery, nebo sám, podle toho, jestli někoho mám. A pak si zašukám, nebo vyhoním, podle toho, jestli někoho mám.
Představa toho, že konec roku trávím v cizí zemi zrovna s Pavlem, člověkem, u kterýho jsem se zařekl, že ho už nechci nikdy v životě vidět, se mi naprosto příčila.
Ale protože nejsem moc zásadovej člověk, souhlasil jsem.
Celou dobu na letišti, posléze v letadle a pak znova na letišti neřekl Pavel skoro ani slovo. Z toho jsem si odnesl to, že bude nejlepší, když se s ním uvidím až na oslavách novýho roku, a hned jak jsme se ubytovali, vydal jsem se strávit středeční den, večer i noc do předražených pařížských barů.
Je vždycky osvěžující zapnout Grindr a nevidět furt dokola jen ty špinavý buzny, se kterýma jste se už několikrát vyspali.
Poté, co jsem si odbyl s jedním snědým mladíkem kuřbu na záchodech v místním buzinci, jsem usoudil, že francouzi jsou coby milenci značně přeceňováni, a rozhodl jsem se zbytek večera strávit v nedalekém hetero baru, abych si na chvíli od buzen odpočinul.
Nepovedlo se a celý dvě hodiny tam po mně pokukoval tmavovlasý modrooký barman. Jeho úmysly mi byly jasné jako francouzská vlajka, ta bílá, což se mi potvrdilo chvíli před zavíračkou, kdy mi při placení přinesl papírový ubrousek s telefonním číslem. Při jeho předávání na mě lascivně mrkl a hlavou ukázal směrem za bar, kde se nacházel východ.
Po čtyřech Long Island ice tea mi to už přišlo jako dobrý nápad, tak jsem si o hodinu později, co jsem se bloumal městem, napsal na telefonní číslo z ubrousku o adresu.
Když jsem o několik dalších desítek minut konečně našel tu správnou rue a zazvonil na zvonek, poměrně mě polekalo, že se mi z interkomu ozval ženský hlas.
Barmani v Paříži asi nejsou placeni dost, aby si mohli dovolit samostatný byt, říkal jsem si.
Což bylo naivně jednoduché vysvětlení, ale zároveň špatné jako image Jaro Smejkala. Ve skutečnosti se mi totiž barman nesnažil dohodit sebe, ale svou kolegyni, která stála přesně mezi barem a východem, když na mě svůdně mrkal.
Tak jsme si alespoň pěkně popovídali, odsoudili trend krátkých pánských kalhot končících nad kotníky a po půl hodině jsem se vydal na hotel za Pavlem.
Toho jsem tam skoro ve tři hodiny ráno našel, jak si chaoticky balí.
„Milane, já jedu zpátky do Prahy, už jsem si našel spojení, sorry,“ byla asi čtvrtá věta, kterou jsem od Pavla v Paříži slyšel.
„Děláš si prdel?“
„Ne. Fakt sorry. Mám být s Honzou, ne s tebou. Promiň,“ odpověděl zatímco jsem se na něj snažil vrhat co možná nejnechápavější výraz. „Požádal mě o ruku. Zazmatkoval jsem, přišlo mi to brzo, tak jsem utekl. Teď jsem si s ním volal. A řekl jsem mu, že jo. Budeme se brát.“
„Brát? Maximálně tak registrovat, což má zhruba podobnou váhu jako založení si společnýho profilu na iBoys.“
„Ne. Prostě budu s ním. Neměli bychom se vídat. Letenku zpátky máš na stolku. Já musím jít. Sorry.“
S Pavlem je tedy nadobro konec. Už asi podesátý a už asi oficiálně.
Letošního Silvestra tedy strávím tradičně. Ožeru se a pak si vyhoním. Tentokrát v Paříži, což má docela styl.
PB