Pokud by vás zajímalo, co se teď děje v mým životě, jakože vás to určitě zajímá, tak vlastně nic moc. Minulej tejden jsem ulehl do postele. Sám. Se zánětem něčeho v krku, což na zprávě od doktora znělo v tý latině hůř než AIDS a syfl dohromady. Už to moc neškrábe, ale v kolem hrtanu mám pocit, jako kdyby se mi tam vystříkalo dvacet nemytejch čůráků.
Tím mám na mysli, že vykašlávám hromadu hnusnýho hlenu, ale chtěl jsem, aby to znělo ještě odporněji.
Při tý příležitosti jsem si dal pohov a vysral se na všechny Grindry, Tindery i Hornety a akorát jednou za dva tři dny jsem se přihlásil na iBoys, jestli tam náhodou neuvidím, že se Pavel nebo můj ex rozešli.
A minulý pátek mi tam přišla zpráva:
“Ahoj, dlouho jsem te nevidel, snad jsi se nerozhodl zmenit praci :s)”
36 let, 179 cm, 76 kilo. Profil bez fotky, vyplněno jenom “mazlení” a “líbání” na plných hodnotách, což je trapný, protože všichni víme, že mazlení a líbání je jenom prequel a sequel k divokýmu zvířecímu sexu a jako takový samo o sobě nic moc neznamená.
Každopádně jsem začal přemýšlet, kým jsem se to kdy nechal vyhonit ve Friends, že jsem na to dokázal zapomenout.
“Známe se?” odpověděl jsem.
“No jasne bydlim kousek od mista kde pracujes a dlouho jsem te nevidel tak jsem si rikal co s tebou muze byt :s) Pokazde se na me tak hezky usmivas kdyz na me narazis cestou z prace :s) :s)”
Vynechávání diakritiky není sexy.
“Já se na nikoho neusmívám. A už vůbec ne na lidi, který neznám.”
“A jaktoze te uz nevyzvedava ten fesak? Snad jste se nerozesli?” odepsal mi, zatímco odignoroval mou předchozí zprávu i fakt, že mám už pár měsíců na iBoys napsaný, že nemám partnera. Tím překonal dosavadní rekord teplýho plešatýho barmana z jednoho brněnskýho pajzlu a odsunul ho v kategorii lidí, kteří Milana zvládli nejrychleji vyděsit, na druhé místo.
“Nepřijde ti děsivý psát takhle lidem?” zeptal jsem se ho. Nebýt toho, že už jsem se skoro týden válel doma a chcípal nudou, dávno bych si ho už zablokoval.
“Ne proc?”
“Co takhle zajit na kafe? :s)” přidal.
“NE!” vyťukal jsem a konečně kliknul na “Přidat do ignorovaných”.
Jelikož jsem sral na doporučení doktora, mohl jsem si klidně dát na uklidnění cígo, abych si při něm mohl promyslet nově vzniklé skutečnosti a otázky:
• Umím se vlastně prát?
• Když jsem byl v pátý třídě na základce nejlepší hráč Tekkena, bude mi to stačit, abych zmlátil slizkýho stalkera?
• Neměl bych začít nosit v tašce kromě poppers i pepřák?
• Můžu svýho stalkera nějak použít, abych zničil život Pavlovi?
• Nebylo by vlastně nejlepší raději změnit práci? Byt? Přestěhovat se do Mexika, změnit si příjmení na Sánchez a začít tam pěstoval agave, pomeranče a skořici?
Když mi po nějaký chvíli začaly přibývat další a další otázky, zatímco se odpovědi nedostavovaly, zapnul jsem si raději po necelým týdnu Grindr, kdyby mi tam náhodou chtěl nějakej turista posílat fotky svýho péra. Na uklidnění.
Žádnej v okolí nebyl. Namísto toho mi tam po pár minutách přišla zpráva od uživatele bez fotky:
“A kdyz jsem ti pred lety vykouril pero v Termixu tak ti to nevadilo co? Cau!”
Ayayay, vamos a México, amigos!